Rusko je stále ještě velmoc (armáda a atomové zbraně) a o nějakou ČR nemá zájem (snad kdyby nás chtěli znovu obsadit).

To, co už si od nás vzít mohli, to si vzali a šli domů. A vypadali jako mírumilovní.

Stejně jako Anglie vrátila Indii (vyrabovali to tam, nechali tam znesvářené území a ještě se pasovali do role mírotvorců).

Tak se velmoci prostě chovají. Jakou naději od Ruska očekáváte ?

V roce 1968 zlo přicházelo z Moskvy. Ano.

V roce 1938 z Berlína.

Dnes se píše rok 2016. Pro mě přichází nyní zlo z Washingtonu a Bruselu. Z Moskvy naděje.

Autor článku popisuje jednu absurditu těch let, ale ZLO přišlo z Ruska k nám daleko dříve. S koncem 2.světové války.

A pro rusům a soudruhům nepohodlným lidem teprve nastalo peklo.

Koncentrační tábory nebyly Hitlerův vynález, ty okopírovali od ruských bolševiků (a ti možná od cara).

Dá se předpokládat, že stejnou formu hrozby vnímáte i z Německa? Neboť čas je pomíjivý, jedno zda 68 či 39 - okupace jako okupace. Měli bychom se tedy poučit, že? Důsledně odmítat vše ruské tak jako vše německé, že? A neboť jsme byli zrazeni - také vše francouzské a minimálně ještě britské....

Německo snad od konce druhé světové války projevilo nějaké agresorské choutky (na rozdíl od Rusů) ? A je snad dnes v Německu režim, ne nepodobný diktátorskému, jak to vidíme dnes v Rusku ?

Ruské tanky po Václavském náměstí už snad jezdit nebudou , ale Rusáků je tu možná víc tehdy . Bohužel se tu chovají , jako by jim to tu patřilo .

Jako mladá jsem stála na chodníku a kolem projížděly ruské tanky, jeden voják po nás hodil krabičku cigaret a já jako hrdina ji chtěla nakopnout. Málem mi přejel další tank. Zkrátka tento vpád vojsk tzv. spřátelených se nedá nikdy zapomenout. Ti mladí vojáci tvrdili, že jim řekli aby do pracujích lidí nestříleli, ale že mají potlačit kontrarevoluci. Někteří z toho byli dost vyplašeni asi jako my. Jen jejich velitelé byli sakra sebevědomí.

Tak to v Liberci na náměstí do pracujících určitě stříleli.

Bohužel jako kandidát na prezidenta jste projevil silnou krátkozrakost, nedostatek potřebného nadhledu a silnou předpojatost.

"21. srpen 1968 je tragická zkušenost v našich dějinách, kterou bychom si měli připomínat." - Ano, to určitě.

Ale že to "Jasně ukazuje, odkud přichází násilí a hrozba pro naši zem." - to už je, s prominutím, značně omezený pohled, předsudek, resp. černobílé vidění.

Vždyť násilí a hrozby pro naši zemi přicházely v dějinách ze všech směrů. Že to bylo naposledy z Východu vůbec není žádným dokladem toho, že právě odkud nám nutně musí vždy hrozit nebezpečí.

Hrozbou není konkrétní země (země, režimy a ideologie se v průběhu dějin mění) ale momentální velmocenská hra, která se zrovna hraje. Tenkrát to byl Sovětský Svaz (resp. ideologie a velmocenská politika komunismu), kdo chtěl druhým vnucovat svoje hodnoty. Jenže dnes jsou podmínky a situace jiné. Rusko dnes tahá za kratší konec.

Netvrdím, že Rusko je přátelským a spolehlivým partnerem, kterého se již nemusíme bát....ale tou skutečnou hrozbou je politika velmocí, snaha rozšiřovat svoje sféry vlivu, vnucovat svoji vizi druhým a nedostatek respektu...a nepřátelé, kteří z toho pak logicky vyplývají.

Ano, můžeme znovu narazit na Rusko...ale jako důsledek velmocenské politiky, ke kterou sdílíme.

Nikterak se nezastávám Ruska a nepociťuji k němu sympatie, jen se mi prostě zdá, že reaguje vynuceně, že si hájí svoje bezprostřední zájmy...zatímco velmocenská politika Západu je mnohem aktivnější, sebevědomější a neberoucí ohledy na možné dopady.

Tou hrozbou je tedy především vlastní omezenost, se kterou si nějaká velmoc osobuje právo diktovat druhým co a jak. Tenkrát to byl komunismus reprezentovaný SSSR.

Ale obávám se, že dnes to může být přístup novodobých velmocí (USA, NATO, EU..), které chtějí diktovat světu své hodnoty (byť z našeho pohledu dobré a v nejlepším úmyslu)... A nenarážejí na nepochopení pouze v Rusku..

Zasloužená karma.

Karma.

Váš příběh je z kategorie jedna paní povídala enbo si vymyslela.

Je vidět, že jste v té době nebyl ještě na světě a proto věříte různým výmyslům. Hranice byly otevřené až do podzimu roku 1969, kdy Husák řekl, že "hranice nejsou korzo" a neprodyšně hranice uzavřel. Do té doby bylo možné vycestovat i na fiktivní pozvání. Proto je příběh této rodiny jen stěží uvěřitelný.

Jenomže o tom právě autor píše. Otec odjel a než mohla i matka, spadla klec.