Věřím, že ruské tanky již nikdy nebudou jezdit po Václavském náměstí, ale nepodceňujme skutečnost, že formy násilí se mění, ale podstata a jeho zdroj zůstávají stejné.
Narodil jsem se osm let po okupaci Československa sovětským vojsky v srpnu 1968. Tuto osudovou dobu v dějinách naší země vnímám zprostředkovaně skrze různé příběhy a vyprávění těch, kteří ji prožili. Slyšel jsem o potupných prověrkách, v nichž prosovětští kolaboranti vynesení ruskými tanky k moci, vyžadovali po lidech souhlas s okupací. Kdo se nepodvolil, byl vyhozen z práce nebo ze školy. Zaujal mě také příběh jedné mladé osmičlené rodiny, která se po příjezdu tanků rozhodla, že odjede do svobodného světa. Nejprve se na cestu vydal otec se třemi kluky ve věku mezi 5 a 8 lety. Manželka ho měla vzápětí následovat s dalšími třemi dětmi, až manžel připraví pro rodinu zázemí. Mezi tím však spadla klec a komunistické úřady už ji do zahraničí s dětmi nepustily. Situace se dále zkomplikovala a rodina už se nikdy nespojila. Děti vyrostly v zahraničí. Se svou matkou se poprvé setkaly až jako dospělí po 20 letech.
Příběh těchto kluků je jedním z tisíců nešťastných příběhů odloučených rodin, zničených osudů a zlomených charakterů, které se nemusely stát, kdyby ruské tanky nikdy nepřijely a nevzaly nám svobodu rozhodovat o našich věcech a osudech.
21. srpen 1968 je tragická zkušenost v našich dějinách, kterou bychom si měli připomínat. Jasně ukazuje, odkud přichází násilí a hrozba pro naši zem. Nezapomínejme, abychom nebyli překvapeni jako naši rodiče onoho srpnového rána. Věřím, že ruské tanky již nikdy nebudou jezdit po Václavském náměstí, ale nepodceňujme skutečnost, že formy násilí se mění, ale podstata a jeho zdroj zůstávají stejné.
