Oligarcha sem, oligarcha tam...

Říká se, ukaž mi, s kým se přátelíš a já ti povím, jaký jsi. To platí i pro prezidenta a skrze něj i celou Českou republiku...

Během svého prezidentování Miloš Zeman nevynechá příležitost, aby ukázal svou proobčanskou tvář. Rád projevuje sounáležitost s obyčejnými českými občany. Tu demonstruje deklarativní levicovostí. Vždy se prezentuje jako tvrdý kritik pravice a s oblibou poukazuje na její klientelismus. Kromě nejrůznějších gest vyjadřuje svůj postoj i kritikou některých velkopodnikatelů. Nebojí se nazývat je gangstery a kmotry. Jako konkrétní příklad může posloužit prezidentova kritika uhlobarona Bakaly a s ním spojená velmi nešťastná privatizace hornických bytů.

Obyčejný člověk musí se Zemanovým pranýřováním miliardářů, kteří bezohledně pumpují z lidí to poslední, co mají, pochopitelně souhlasit. Neprivilegovaný občan nesmí být hříčkou v rukou finančních skupin korumpujících a privatizujících si politickou moc za účelem dosažení svých partikulárních zisků! A proto nezbývá než přiznat, že kdyby byl Zeman ve svém postoji důsledný a konzistentní, byl by alespoň v něčem dobrý prezident. Zemanovy činy však nebyly v tomto směru nikdy tak jednoznačné, jak se snaží české veřejnosti prezentovat. Jeho minulost i přítomnost to zřetelně ukazuje.

Kapitola první: Minulost aneb  "Krásná léta" opoziční smlouvy 

Výrazným zdrojem frustrace obyčejného českého občana polistopadové éry byl valící se proud korupce nastartovaný privatizačním procesem 90. let. Mnoho lidí bylo okradeno, jiní na úkor společnosti nezaslouženě zbohatli. S důsledky událostí tehdejší doby se potýkáme dodnes. Hlavní hrdinku rozporuplného privatizačního procesu spolu se svými kmotry a předsedou Klausem nepochybně ztvárnila ODS. Tunelování podniků, krachování bank, okrádání daňových poplatníků a sponzorské aféry ODS způsobily politickou krizi, jež vyústila v předčasné volby v létě 1998. Na hlavního rivala táhnoucího do boje proti zkorumpované ODS se tehdy pasoval Miloš Zeman. S legendárním heslem „Akce čisté ruce“ sliboval občanům, že se vypořádá se zlými korupčníky, tuneláři a tvrdě zakročí proti ekonomické kriminalitě. K údivu všech se ale boj na život a na smrt mezi Zemanem a Klausem po volbách promění ve sňatek z rozumu. Vzájemná náklonnost však tyto muže už nikdy neopustí. Dříve neúprosní rivalové se stanou spojenci, uzavírají pakt o neútočení a toleranci, rozdělují si moc a beztrestné rozkrádání pokračuje dál. Jako mávnutím kouzelného proutku Zeman odhazuje své volební sliby, „Akce čisté ruce“ se nekoná. Naopak ČSSD pod jeho vedením se stává Klausovým spoluhráčem a společně se zaplétá do síti klientelismu. "Opoziční smlouva" mezi Zemanem a Klausem zabrzdí očistné procesy na mnoho let.

Dnes už si jen málokdo vzpomene na jedno z dětí Klausova a Zemanova sňatku, Českou konsolidační agenturu, tzv. "privatizační žumpu", která se stala symbolem miliardových loupeží krytých tehdejší politickou reprezentací. Nebo privatizaci Mostecké uhelné, v jejíž poslední fázi prodala Zemanova vláda státem vlastněné akcie hluboko pod cenou. O kolik jsme tehdy přišli, už s největší pravděpodobností nikdo nevyčíslí. Přímý důkaz Zemanova podílu na vysávání peněz z rozpočtu představuje legendární zakázka na stavbu dálnice D47. Tehdy jako premiér silou své autority prosazuje zakázku bez výběrového řízení za 129 miliard Kč pro rusko-izraelskou firmu podezřelou z praní špinavých peněz a kontaktů na ruskou mafii.   Bez ohledu na skutečnost, že Belgičané nabízeli postavit stejnou stavbu o polovinu méně, premiér zůstal neoblomný. I přes kritiku odborníků jeho vláda tuto pro české daňové poplatníky extrémně nevýhodnou smlouvou odsouhlasí.  Kdyby se stavba za těchto okolností realizovala, přišli bychom o více než 60 miliard korun. Tato suma odpovídá čisté mzdě pro 6000 dělníků po dobu 41 let. Následující vláda, tentokrát již bez Miloše Zemana, tento krajně nevýhodný kontrakt zrušila. Nicméně, premiérem zvýhodněná firma za zrušení pro stát katastrofálního kontraktu vysoudila bez hnutí brvy více než půl miliardy korun.  Jen v tomto konkrétním případě Zeman připravil české občany o prostředky, které by vystačily na pokrytí měsíčního příspěvku na bydlení v hodnotě 5000 korun pro 10 000 sociálně slabých rodin po dobu jednoho roku. 

Při pohledu na Zemanovy klientelistické eskapády se ukazuje, že prezident naší země je spíše muž prázdných a cynických gest, nežli muž činu. Na jedné straně vypráví pohádky o rytíři zastánci lidu, na straně druhé dělá to, co okázale kritizuje. A bohužel k újmě nás všech škodí dál...

Část druhá: Přítomnost aneb Zemanova Ruská odysea

Jen málokdo si nevzpomene na legendární vulgarity pronesené na adresu členek Pussy Riot v nechvalně známém lánském rozhovoru. Paradoxně, menší pozornost vzbudilo Zemanovo popírání existence politických vězňů v putinovském Rusku. Své tvrzení prezident „zajímavě“ dokazoval na příkladu ruského oligarchy Chodorkovského. Uvedl, že Chodorkovskij není přeci politický vězeň, ale především zlý ruský tunelář. Stejný tunelář jako pánové Kožený, Pitr nebo Krejčíř.  Takže si vězení ve skutečnosti zaslouží. Své argumenty v rozhovoru dále graduje a tvrdí, že pokud by Putinovi něco vytknul, tak to, že oligarchů nepozavíral více!

Při vzpomínce na naše tuneláře jsou prezidentova slova přesně to, s čím musí každý slušný občan souhlasit. Jeho pohrdavý pohled na ruské oligarchy je morálním balzámem na duši. Zemanův postoj však nabývá neobyčejně bizarních rozměrů ve chvíli, kdy sám otevřeně deklaruje přátelství s jiným ruským oligarchou. Tentokrát se ale jedná o elitního reprezentanta Putinova oligarchického kruhu, Vladimira Jakunina.

Kdo má všech pět pohromadě, musí se cítit trochu zmateně. Kde se bere tento logický rozpor v Zemanově postoji? Proč jeden oligarcha do vězení patří a druhý je jeho skvělý kamarád? Jak to tedy česká hlava státu ve skutečnosti myslí?

Vysvětlení by možná poskytla psychologie nebo některé obory medicíny. Kdyby to šlo, jiní by třeba hledali v archivech sovětské KGB. Snazší bude ale zkoumat méně spekulativní zdroje, se zaměřením na lépe čitelné principy, které v politice od nepaměti platí, na vztahy mezi penězi a mocí. Ty silně určují, co nám politici říkají, co si ve skutečnosti myslí, s kým a proč se kamarádí.

Neobvyklá náklonnost české hlavy státu k některým ruským oligarchům je esencí hradní proputinovské zahraniční politiky. Pro pochopení zdrojů této náklonnosti, pomůže podrobnější pohled na aktivity některých Zemanových mužů.  Za účelem stručnosti lze vynechat odvrženého Šloufa, upovídaného Ovčáčka a bezpečnostně nedůvěryhodného Mynáře. V našem případě se postačí zaměřit na již zmíněného oligarchu Vladimira Jakunina, Zemanova přítele a šedou eminenci Zdeňka Zbytka a podnikatele Martina Nejedlého.  

Kdo jsou prezidentovi muži a jaké jsou mezi nimi souvislosti?

Muž č. 1 - Vladimir Jakunin

Rozběhl svou kariéru jako agent KGB a vysoký diplomat Sovětského svazu. Po rozpadu sovětské totalitní říše podobně jako mnoho jiných exponentů komunistického režimu začal podnikat.  Z marxisty a agenta KGB se postupně stává kapitalista oligarchického střihu a opět stoupá na vrchol mocenské hierarchie. K tomu přispívá přátelství s Vladimírem Putinem, jež vyrostlo při společných petrohradských podnikatelských aktivitách v 90. letech. V roce 2005 obsazuje lukrativní post šéfa železnic, jednoho z největších státních podniků s obrovským finančním rozpočtem. Jakuninův příjem se odhaduje na 15 miliónů dolarů ročně a jeho majetek dosahuje astronomické výše. Není pochyb o tom, že pochází z nebývalé korupce. Přestože opozice na rozkrádání ruských železnic upozorňuje, nikdy nebylo a pravděpodobně ani vyšetřeno nebude. Sami víme, jak těžce se politicko-ekonomická kriminalita vyšetřuje u nás, natož pak v Rusku. Stačí letmý pohled na Putinovu justici. Generální prokurátor Ruské federace Čajka spolu se svými syny jsou další z oligarchů a zločinců. Jen naivní hlupák by si mohl myslet, že udělá spravedlnosti zadost. Dá se předpokládat, že ani Zeman není naivka a něco o tom,  jak to v zemi jeho přátel chodí, ví.

Proč si ale kazit náladu ruskými oligarchy? Mohou nám být přeci lhostejní! Sami máme našich kmotrů dost, tak ať si v Rusku dělají, co chtějí. Svatá pravda, ale jak se bohužel ukazuje, jsme s nimi, díky přátelství našeho prezidenta, tak trochu jedna rodina. Není tedy od věci o nich něco vědět.    

Muž č. 2 - Zdeněk Zbytek               

V principu zahájil svou kariéru podobně jako Vladimir Jakunin. Vystudoval vojenskou akademii v Sovětském svazu a doma se stal aparátčíkem silových struktur totalitního režimu. Jako komunistický důstojník Československé armády se neblaze proslavil během sametové revoluce. V hodnosti velitele tankové divize dal v plamenném veřejném projevu jasně najevo, že je připraven rozpadající se normalizační režim odhodlaně bránit. A hle! Voják a komunista oddaný myšlence budování socialismu se později proměňuje ve velkopodnikatele-kapitalistu. Na studiích v Sovětském svazu si vytvořil mnoho kontaktů a přátel, a tak je značná část jeho podnikatelských aktivit nasměrována na území bývalého Sovětského svazu. Ke všemu jako aparátčík dobře ví, že politika otvírá brány velkému byznysu, a tak se opět v obou směrech angažuje.

Jako správný velkopodnikatel Zbytek vlastní řadu firem. Za pozornost však stojí skutečnost, že několik z nich sídlí ve vile vlastněné ruským státem potažmo Putinovou administrativou. Pravděpodobně není náhodou, že na stejné adrese najdeme i „Státní unitární podnik kanceláře prezidenta Ruské federace“. Zbytkovy kontakty jdou ale ještě dále. Z ruské vily Na Zátorce sahají až na Ural, kde najdeme jiného důležitého pohlavára režimu, bývaleho důstojníka ruské armády, významného člena Putinovy strany Jednotné Rusko a gubernátora Sverdlovské oblasti Jevgenije Kujvaševa. To je velká ryba, s níž Zbytek spolupracuje při dohazování ruských státních zakázek spřáteleným firmám. Zbytek však neotevírá dveře jen u Kujvaševa, dokáže sehnat i velké zakázky na železnicích u korupčníka Jakunina. Oba jsou totiž dlouholetí přátelé. Zbytek se tímto přátelstvím pyšní a podle všeho seznámil i Jakunina se Zemanem v době, kdy prodléval v politickém důchodu na Vysočině. 

Ze Zbytkova medailonku nelze vynechat důležité angažmá ve sdružení Přátel Miloše Zemana, spolupodíl na založení Strany práv občanů, sponzorování této strany a Zemanovy volební kampaně. Jak se ukáže, tento bod také dává smysl.    

Muž č. 3 - Martin Nejedlý

O něco mladší, vystudovaný tělocvikář dlouhodobě pracoval v Moskvě, kde se věnoval byznysu s ropnými produkty. V tom pokračoval i u nás. Po návratu do Čech se prostřednictvím nechvalně proslulého lobbisty Miroslava Šloufa seznamuje na Vysočině s Milošem Zemanem. Intenzivně se politicky angažuje ve Straně práv občanů, stává se jejím místopředsedou a podobně jako Zbytek stranu vydatně sponzoruje. Jako jednatel dceřiné společnosti ruského státního gigantu Lukoil poskytl finance na Zemanovu prezidentskou kampaň. Mimochodem Nejedlý se nechvalně proslavil tím, že jeho firma nedávno prohrála spor s českým státem, kterému má vyplatit přes 30 miliónů korun. Velmi krátce po prvoinstančním rozhodnutí soudu však firma skončila v likvidaci. A tak tyto peníze jako daňový poplatníci pravděpodobně nikdy neuvidíme. Přestože již dříve Zeman deklaroval, že podnikatele Nejedlého jako prezidentského poradce přes energetiku uvolní v případě, že jeho firma soud se státem prohraje, do dnešního dne tak neučinil. Naopak místo vyhazovu byl Nejedlý odměněn diplomatickým pasem.     

Klientelistická symbióza a la Zeman

Spojíme-li portréty Zemanových mužů jako dílky mozaiky, vzniká děsivý obraz symbiotického vztahu politických klientelistů, z něhož vyplývají vážné důsledky pro českou politiku.

Zbytek, Nejedlý a spol. přes podnikatelské aktivity napojení na putinovskou oligarchickou elitu vycházející z lůna KGB mají eminentní zájem na rozkvětu vlastních obchodních vztahů s Ruskem. Státní zakázky a jiné kšeftíky zprostředkované oligarchy představují bohatou studnici pro ně i jejich klientelistickou síť. Přízeň a přátelství oligarchů však musí být něčím vykoupena. Výhodnou komoditu představuje vliv na českou, ale i evropskou politiku.

Před obsazením Krymu a rozpoutáním války na Donbase stojí Putinův režim o posilování závislosti Česka a středoevropského prostoru na ruské energii.  U nás jsou ve hře dostavba Temelína a dodávky plynu a ropy. Po rozpoutání ukrajinské krize se situace mění a Putinovým kumpánům se hodí především vliv na českou zahraniční politiku. Pro obě strany klientelistického tábora jsou evropské sankce noční můrou. A proto zpochybňování sankcí, přítomnosti ruských vojáků na Ukrajině a útoky na jednotu Evropské unie jsou jejich hlavní propagandistickou zbraní, jak diktátorský režim polidštit. Každý užitečný idiot a trojský kůň v Evropské unii se kremelskému režimu hodí. 

Vraťme se ale v čase trochu zpět. Zbytek, Nejedlý, a spol. již dříve dostávají „geniální nápad“, jak se vlomit do české politiky. Jejich beranidlo žije na Vysočině. Je to Miloš Zeman! Pár návštěv, výletů na Rhodos za panem Jakuninem a je ruka v rukávě. Založí sdružení Přátel Miloše Zemana, které se později transformuje na politickou stranu (Strana práv občanů – Zemanovci). Nejedlý, Zbytek a spol. si kladou vysoké cíle. Zeman má vybojovat průnik do parlamentu ve volbách 2010. Chybělo málo, a akce se zdařila. I přes počáteční volební neúspěch, Zbytek a Nejedlého Lukoil Aviation Czech však do své prokremelské strany pumpují peníze dál. Přichází prezidentské volby a Zeman v plné formě vítězí. Sázka na Zemana se vyplatila, peníze investované do kampaně se mnohonásobně vrací. Zbytek, Nejedlý, Jakunin a spol. mají svého českého prezidenta!  Ten začíná pro své klienty neúnavně pracovat. 

V dalších volbách Zeman již jako prezident nepokrytě kampaňuje pro SPO. Ale když strana utpí drtivou volební porážku, snaží se alespoň okamžitě po volbách prostřednictvím lživého Haška podlým způsobem ovládnout ČSSD. Parlamentní strana má totiž mnohonásobně větší možnosti, jak ovlivnit chod státu, než samotný prezident. Puč na Sobotku se nezdařil, a tak alespoň splácí svým přátelům proputinovskou zahraniční politikou. Zeman protiústavně atakuje oficiální zahraniční politiku české vlády a občané se nestíhají divit!

Závěr z Ruské odysey

Zemanova ruská odysea je transparentním příkladem Zemanova zapojení do klientelistických sítí. A zatímco by měl být český prezident neúprosným kritikem jakýchkoli forem klientelismu a korupce politiků, zprivatizoval se svými podnikateli Pražský hrad, aby ho proměnil v lobbistickou agenturu úzké zájmové skupiny. Jeho líbivá slova o ekonomické diplomacii obrácené na východ nemohou v době zvyšující se agresivity krachujícího Putinova režimu ani trochu obstát. Každý rozumný a férový podnikatel ví, že širší obchodní styky s vrtkavými diktaturami jsou velmi rizikové investice, o které lze velmi snadno přijít. Stačí, aby se diktátor zle vyspal, a je po všem.

Je tedy evidentní, že Zemanova zahraniční politika směrem k Rusku v současné situaci prospívá jen pár vyvoleným. V tomto případě se jedná o bývalé agenty KGB, STB a exponenty komunistických režimů, jejichž aparátčické návyky, zaryté pod kůží překabátěných velkopodnikatelů, se za 25 let nezměnily.  Společně v duchu svých zájmů sunou naši zemi až na samotný okraj demokratické Evropy, blíže do náruče Putinova režimu.

Říká se, ukaž mi, s kým se přátelíš a já ti povím, jaký jsi. To platí i pro prezidenta a skrze něho bohužel i pro celou republiku. Přátelství s oligarchy a diktátory nemůže být nikdy v zájmu svobodné společnosti a slušných občanů. Prezident České republiky se zpronevěřil svému slibu. Nenechme se obelhávat!